Almanach ke 40. výročí otevření Základní školy ve Chvalčově
Škola je základ života
Již první krůčky každého člověka jsou spojeny s učením a výchovou. Nejdůležitějšími osobami v tomto období jsou samozřejmě rodiče, kteří utvrzují genové informace ve svém potomkovi. Postupně má na malého človíčka vliv více a více lidí z nejbližšího okolí jeho zorného pole. Pak jednoho dne se rodiče rozhodnou, že výchově a vzdělání napomohou pravidelnými návštěvami předškolního zařízení. V něm se děti nejen naučí spoustu samozřejmostí, ale především poznají, jak to chodí v mezilidských vztazích, co je a co není správné nebo jak pomáhat bližnímu svému. Škola! Slovo, které v těch nejmenších obvykle vyvolává pocit poznávání světa a lidí. Pro každého člověka je touha vědět a poznat jednou z nejsilnějších. A právě škola by mu měla pomáhat a vést ho, aby se na této cestě za poznáním neztratil, či aby nezakolísal při prvních neúspěších. Snad i takto si první zakladatelé vzdělávacích institucí představovali vzdělání a výchovu. Nejen o nich, ale i o jejich svěřencích a pokračovatelích je tato publikace. Snad čtenářům přinese příjemné chvilky při vzpomínání či zajímavé informace o historii i současnosti školství ve Chvalčově.
Zdeněk Hnila, ředitel školy
Tato publikace si neklade za cíl přesně mapovat historii školství ve Chvalčově. Jen jsme se snažili s pomocí dostupných historických materiálů zachytit tu zřetelnou stopu , kterou za sebou zanechaly desítky pedagogů a stovky žáků. Děkujeme tímto všem, kteří věnovali své síly i materiál. Jejich zásluhou se můžete alespoň chvíli procházet historií i současností chvalčovského základního školství.
Redakce
Pohled občansky i kantorský
Lidé na Zemi se liší nejen jazyky, barvou pleti a životním stylem, ale také vzděláním. Vzdělávání je celoživotní proces. Začíná narozením člověka. Úroveň prostředí a lidí formuje od počátku každého z nás. Čím je prostředí podnětnější a vychovatelé vzdělanější, tím víc se dítě dovídá a učí. Snad nejvýznamnějším článkem vzdělání každého člověka je základní škola. Ta vnáší do učení a poznávání řád a brání chaosu v hlavě. Utříděné poznatky a dovednosti se lépe zvládají a pamatují. První roky školní docházky předčí významem ty ostatní. Dítě dostává velké dary do života. Naučí se číst, psát a počítat, zvládne základy cizího jazyka a dobrá škola ho naučí zacházet s počítačem a seznámí s různými sporty. Podílí se významnou měrou na výchově dětí. I nenadané dítě získá ve škole tolik, že vysoko předčí nadaného negramotného člověka. Šikovní ředitelé dokáží i na venkovských školkách a školách vytvořit špičkové podmínky pro výuku a krásné prostředí. Pro obec je štěstí mít dobrou školu. Je to ten nejlepší vklad do budoucnosti. Vzdělaný člověk snadněji rozvíjí další dovednosti, ať je dělníkem, inženýrem, nebo lékařem. Vzdělaní a vychovaní občané přivádějí k rozkvětu celou společnost. Žádná dobrá škola nemůže existovat bez schopných učitelů a ti si právem zaslouží naši úctu. To, co chvalčovská škola dělá pro děti a tím i pro obec, je víc, než se vyžaduje. Patří k nejhezčím a nejlepším školám v regionu. Naše děti září štěstím, radostí a zdravím a umějí toho hodně. Velký podíl na tom mají naši učitelé.
Eva Zavadilová, profesorka Gymnázia Holešov
Vážení občané, dostává se Vám do rukou vzpomínková publikace, která dokresluje myšlení i život obyvatel naší obce. Myšlenka a touha po vzdělání vedly naše předchůdce k tomu, aby postavili první školu již koncem 18. století. Dobou minulou prošly starou i novou školou stovky žáků naší obce. Plodná spolupráce tehdejších představitelů obecních zastupitelů obcí Chvalcova a Chvalčovy Lhoty byla velmi moudrá a prozíravá. V tehdejších dobách zřídit a provozovat vlastní školu nebylo jednoduché. Vyřízení a hlavně schvalování na úřadech c. a k. Rakousko – Uherska bylo jistě nelehkou záležitostí. Potají a v hloubi duše každého Čecha i Moravana doutnala myšlenka a touha po vědění a vzdělání, což zajisté bylo i hlavní hnací silou, která vyvrcholila úspěšně vybudováním první školy. Dovolte mi, abych jako starosta obce i jako žák nové školy, která byla postavena počátkem šedesátých let, se s Vámi podělil o zážitky, které se mně pevně vryly do paměti jako každému žáku naší školy. Vzpomínám si, že stavba nové školy byla vyvolána nedostatkem výukových prostor ve stávající školní budově. Tři učebny včetně ředitelny a kabinetu, školního dvora a dvou školních zahrad, tvořily celý areál školního traktu (dnešní kulturní dům -pozn. autora). Výuka ve třídách byla až do poválečných let prováděna po odděleních 1.- 3., 2.- 4. r., pátý ročník pro mnohé žáky byl jako průpravka přestupu do měšťanské školy v Bystřici pod Hostýnem. Další dvě učebny byly umístěny v 1. patře budovy nynějšího obecního úřadu. Po padesátých letech se velmi intenzivně uvažovalo o výstavbě nové školní budovy, která měla být osmi až devítitřídní. Velkou zásluhu na přípravě výstavby měl takzvaný přípravný výbor ve složení: František Ordáň, Jaromír Langer, Vincenc Janečka, Alois Stella a Jan Findeis. Pan Vincenc Janečka se nejvíce zasloužil o toto dílo. Jednání na tehdejším Krajském národním výboru v Gottwaldově byla zdlouhavá, ale velmi úspěšná. Pan ředitel Jaromír Langer a Karel Pecháček spolu s rodiči i námi staršími žáky tehdejší 4. a 5. třídy organizoval brigády, úklid terénu, sbírání kamenů a podobně doplňující dokončovací práce již v novém školním areálu. Bylo téměř samozřejmostí každého občana naší obce odpracovat brigádnickou pomoc na stavbě školy. Naši občané na svých pracovištích požádali o řádnou dovolenou a v takto získaném volnu šli pomoci na stavbu. Je nutno podotknout, že naši občané velmi aktivně pomohli při stavbě školy zdarma. Vždy pochopili, že staví pro své děti a vnuky. Občané stmeleni společnou prací na stavbě školy dokázali z ušetřeného materiálu a ušetřených financí vybudovat v roce 1961–1962 kulturní dům v obci. K budově staré školy byl tedy přistavěn sál s jevištěm, který je v nezměněné podobě dodnes. Vzpomínám si ještě na jeden zážitek, který mi utkvěl v paměti. Před otevřením budovy nové školy v měsíci září 1960 následovalo stěhování inventáře školy ze staré budovy do nové. Pod vedením p.ředitele Langera a našich učitelů jsme my žáci přenášeli učební pomůcky z kabinetů. Vždy jsme se všichni ukázněně postavili a pochodovali do budovy nové školy. Za několik dnů jsme i my žáci pomohli takto přemístit téměř veškerý školní inventář. Myslím si, že i po čtyřiceti letech by bylo vhodné poděkovat všem občanům za pomoc, kterou bezplatně poskytli obci – tedy i sobě. Budova nové školy se stala dominantou naší obce. Moudré toto rozhodnutí našich spoluobčanů posvětilo dokonalou myšlenku zachování a rozvoje školní výuky v obci na věky věků. V obou školních budovách byl nám všem dán základ vzdělání a vědění, nám, našim předkům i pokolením budoucím. Jsem rád, že se i já mohu pochlubit tím, že jsem chodil do naší školy ve Chvalčově.
Zdeněk Sedlář, starosta obce
Z historie původní školy
Původní škola v roce 1925, dnes budova kulturního domu
Původní škola, 50. léta
Vzpomínky na naši první obecnou školu
Jestliže je tento almanach věnován vzpomínkám na čtyřicet let od otevření nové školy ve Chvalčově, musíme se také zmínit o první obecné škole ve „Lhotce“, společné pro obce Chvalčova Lhota a Chvalčov. Obce byly až do roku 1951 samostatné. Starou školu, postavenou v roce 1872 a v šedesátých letech přebudovanou na kulturní dům, navštěvovali naši pradědové, dědové i my starší občané Chvalčova. Navštívila jsem proto paní učitelku Boženu Janečkovou z Chrástky a pana Františka Sedláře z Chaloupek, kteří patří k naší nejstarší generaci, aby zavzpomínali a dětem i jejich rodičům řekli, jak to dříve ve škole bývalo. Oba mne velice překvapili. Paní učitelka mi pěkně bez brýlí nakreslila tabuli, na jakou se tehdy psávalo. Vzpomínala, že škola byla pětitřídní se dvěma byty pro učitele a kuchyní. Patřil k ní také dům číslo 136, který byl později přestavěn na mateřskou školu, nynější majitel pan M. Stružka.
Učitelský sbor ve školním roce 1938/1939, dolní řada uprostřed řídící učitel František Bernkopf
Do školy se vstupovalo od silnice. Aut ve vzpomínané době jezdilo málo, rychlost byla nevelká, ale rachot větší, takže auta byla pro děti spíš atrakcí nežli nebezpečím. Schodiště a chodby byly z kamene, podlahy ve třídách dřevěné, které se zametaly mokrými pilinami. Vybavení tříd bylo velmi skromné. Dřevěný stupínek, stůl a židle, skříň na sešity a pomůcky, plechové umyvadlo s lavorem, džbán na vodu. Dvě tabule upevněné na rám s kolíky na vytahování nahoru a spouštění dolů a lavice. Ty bývaly dlouhé, pro čtyři žáky. V zimě se samozřejmě muselo ve třídách topit. Školnice, kterou byla mnoho let paní Anna Urbancová z Cigánova (dnes ulice Svornosti) nanosila ráno z kůlny na dvoře dříví a uhlí, zatopila, ale přikládat už musel učitel sám nebo starší děti. Před školou byla jako jediný zdroj vody studna a potůček, který i v další části obce tekl volně. Žáci si často museli do potůčku jít umýt nejen ruce, ale i nohy. Zvláště ti, kteří chodili do školy bosi. Škola neměla žádnou tělocvičnu. Za pěkného počasí se cvičilo na školním dvoře, v zimě a za špatného počasí ve třídách. V zimě žáci také často sáňkovali na Matušku. Nebyla ani žádná školní jídelna. Vyučování bylo s polední přestávkou. Některé děti chodily na oběd domů a ty, které byly například z Říky, si nosily vlastní jídlo. Byla to většinou láhev mléka a chléb namazaný „trnkama“, sádlem a někdy i máslem. Vyučování bylo každý den mimo středu, kdy bylo prázdno. Vyučovalo se však také v sobotu. Žáků bývalo ve třídě kolem třiceti.
I takto početná třída mohla být…, školní rok 1940/1941, 2.třída, 46 žáků
Protože škola byla pětitřídní, ale ročníků bylo osm, samostatné vyučování měla jenom první, druhá a třetí třída. Čtvrtý a pátý ročník měl obvykle jednu třídu a další tři ročníky také. Jednotlivé ročníky se všelijak střídaly a také se někdy vyučovalo společně. Sešity a knihy si žáci kupovali sami, jenom těm nejchudším vedení knihy půjčovalo. Potud paní učitelka Janečková. Pan Sedlář si také na svou školu ve Lhotce vzpomíná rád. Na své učitele i na výuku. Dodnes má v paměti zážitek, jak byl do první třídy přijat bez zápisu, po setkání s panem řídícím před školou. Bylo mu pět a půl roku. Vzpomínal na paní učitelku Tomčíkovou, která ho potom v první třídě učila. Podmanila si děti nejen laskavým chováním, ale také vlastním loutkovým divadlem, které prvňáčkům hrávala. Vzpomíná na druhou třídu a hodného pana řídícího, včelaře, který někdy přinesl dětem sklenici medu. V jeho vyprávění mne zaujalo to, že každá vzpomínka na učitele měla svůj přívlastek: paní učitelka Dohnalová ve třetí třídě nosila vždycky šedý pracovní plášť a byla moc hodná. U čtvrté třídy jsme se dlouho nezastavili. Paní učitelka byla na žáky velmi tvrdá a po zásahu starosty na školském úřadě školu ve Lhotce opustila. V páté třídě to bylo jiné! Pan učitel Špatenka ten byl hodný a také velice spravedlivý! Stejně hodný a oblíbený byl pan katecheta Šindlář, který učil ve všech třídách náboženství. Chodil s dětmi ven do přírody, učil je chytat hady a staré dědečky obdarovával cigárkami. Nejdéle jsme se při vyprávění zastavili u pana učitele Findeise, který učil vyšší ročníky. Klukům velice imponoval. Obstaral ze závodu Impregna dřevěný odpad a z připravených latěk žáci vyráběli pěkné a užitečné věci. Pro všechny třídy například udělali skříňky na bačkory. Začali i s výukou vaření, ale tomu školní inspektor nepřál – brzy skončilo. Šili zástěry, vyřezávali lupénkovými pilkami, modelovali z plastelíny, pletli, háčkovali. Musíme si představit, že ke všem činnostem sloužila třída. Žáci také pracovali na školní zahrádce. Ryli, sázeli, pleli, zalévali. Výuka tehdy byla všestranná. Pan učitel Findeis (zdálo se mi, že tato slova vyslovoval i dnes pan Sedlář s úctou) zavedl ve vyučování jednu volnou hodinu. Každý žák mohl předvést to, co ho bavilo, co měl rád. Zazpívat, přednést básničku. Jenda Kužel si udělal sám kytaru, na kterou jim ve volné hodině hrával. Když žákovský program hodinu nenaplnil, pan učitel četl sám ze zajímavých knih: Cesta na Sibiř, Třicet let na zlaté Sibiři. Paní učitelka i pan Sedlář shodně vyprávěli, že o nějaký pohlavek tehdy ve škole nebyla nikdy nouze. Těch byli ušetřeni jenom hodní žáci. Shodli se také na tom, že učitelské povolání v době jejich dětství i ještě později bylo ve velké úctě a vážnosti. Učitelé bývali příkladem ve veřejném životě a také jako nositelé kultury v obci. Děkuji paní B. Janečkové a panu F. Sedlářovi za jejich milé a upřímné vyprávění. Pomohli nám nahlédnout daleko za hranici současnosti, o dlouhou řadu let do minulosti. Podle jejich volného vyprávění zaznamenala
Jiřina Skýpalová
Vzpomínáni na mateřskou školu
V životě je vždy všechno poprvé. Když jsem v roce 1958 po maturitě na Spgš v Kroměříži nastupovala na mateřskou školu ve Chvalčově, bylo mi 17 let. Takový učitelský „pulec“, který byl ještě rok pod ochranou zmíněné školy, t.zn. rok řízené praxe. Začít se musí! Stará školička, malý dům o dvou místnostech, kuchyní a příslušenstvím, pojala v tu dobu dost dětí. První, menší místnost, sloužila jako jídelna, druhá, větší, jako herna a ložnička. K tomu malý záchodek s umývárnou a malá šatna. Kuchyňka byla královstvím kuchařky Anny Doležalové a její pomocnice paní Marie Mikulíkové, která ještě celou školičku uklízela. Za domkem byl dvorek, kde v rohu pod třešní měly děti pískoviště, v kůlně, která stála blíže k budově, skladovalo se uhlí, dříví a hračky na písek.Tomu všemu velela paní ředitelka Marie Kadlecová, roz. Šromová z Pláně, jak se říkalo prostranství před školkou a školou, která stála vedle. Tito všichni spolu s dětmi a jejich rodiči začali psát nové stránky mého života. Čas nikdo nezastaví! V obci přibývalo dětí, matky musely do zaměstnání, školička se nafouknout nedala. Obec začala stavět novou školu. Pracovití občané to dokázali velmi brzy a v roce 1960 jsme se stěhovali do nového. Pro mateřskou školu bylo vyhrazeno jedno křídlo budovy v přízemí (mateřská škola je od července 1993 opět v těchto prostorách, pozn. redakce), což byly dvě velké třídy, kabinet a sociální zařízení. Do tříd byly děti rozděleny podle věku. V jedné byly malé děti od 3 do 4,5 roku, ve druhé ostatní, hlavně předškoláci. Z kabinetu se vytvořila stálá ložnička, ale se vzrůstajícím počtem dětí to nestačilo. Využilo se tedy prostorné vstupní chodby, kde se položil koberec a na něj se dala lehátka. Také sociální zařízení se muselo přizpůsobit. V obdobích velkého počtu dětí bývala situace dosti svízelná – byly dlouhé fronty. Vše se však dalo řešit dobrou organizací. Nové a ne málo náročné bylo pro děti chodit do suterénu na „papání“ do jídelny, která byla vedle kuchyně. Po rozlehlém schodišti jsme ty nejmenší musely doslova nosit na rukou. Něco bylo problematické, něco výborné. Prostory ke hraní byly ve škole i v přilehlém areálu fantastické. Ve třídách mohli chlapci prohánět auta, vláčky či z kostek stavět hrady. Děvčátka pak vozit kočárky a vařit. Venku nám bylo vyhrazeno oplocené hřiště s kolotočem, houpačkami a pískovištěm. Stoly s lavičkami poskytovaly dětem za pěkného teplého počasí možnost trávit většinu dne na čerstvém vzduchu. Tak začala nová kapitola mateřského školství ve Chvalčově. První ředitelkou v tomto novém prostředí byla paní Jarmila Petrášová z Bystřice pod Hostýnem, která zde setrvala do pololetí školního roku 1964/1965. Po jejím odchodu jsem funkci převzala ještě pod svým dívčím jménem Marie Navrátilová a i po provdání jsem ve školce zůstala do roku 1974. Potřeby rodiny vyžadovaly změnu mého působiště. Byla to dobrá škola! Byla to doba, na kterou se nezapomíná, protože mnoho toho se stalo poprvé!
Marie Wachtarzová
Původní budova mateřské školy
Děti ze školky, 70. léta
Střípky z kronik
„Do této doby chodily děti z obou obcí do školy do Bystřice, ačkoli cesta, toho času polní, byla při špatném počasí neschůdná a v zimním období sníhem zavá-tá. Usnesly se obě obce zříditi si vlastní školu, což se stalo 1872. Veškeré popisy stavby školy a jejího dalšího rozšiřování možno shlédnouti v pamětní Knize školní, a proto obšírně se zde rozepisovati nemíním. Jedině podotýkám, že prvním správcem školy byl Hynek Strouhal, učitel ještě ze staré školy, avšak velmi dobrý pracovník, jenž vedl mládež v duchu nábožensko – mravním, nestyděl se se žáky před vyučováním modliti a je na služby Boží do kostela vésti. Jest proto dodnes ctěn a vážen od svých odchovanců. Ač již dnes shrbený stařeček, přejeme mu všichni ještě dlouhá léta.“ Takto zní doslovná citace první zmínky o chvalčovské škole z druhé poloviny 19. století, kterou lze nalézti v Pamětní knize obce Lhoty Chvalčové. Tato kronika byla vedena od roku 1924. Záznamy v obecních kronikách týkající se života školy byly pohříchu chudé, a proto nabízíme tyto střípky:
Řídící učitel Hynek Strouhal, září 1935, 87 let
Pamětní kniha obce Lhoty Chvalčové a Kronika obce Chvalčova
1909 – v tomto roce uděleno čestné občanství řediteli školy Hynku Strouhalovi.
1919 – zasazeny 4 lípy svobody na návsi před číslem 13. Za účasti školních dítek a pana řídícího L. Dohnala, kterýž vedl proslov.
1924 – Jelikož vzrostl počet dětí narozených ve Lhotě Chvalčové, musela býti rozšířena ze 4 na 5 tříd. Toho roku odešel do výslužby řídící učitel Lud. Dohnal. Na jeho místo nastoupil Aug. Střelec.
1927 – řídícím učitelem se stal Lad. Petržela.
1933 – Prozatímní řídící školy ve Chvalčově p. Findeis uspořádal výstavu žákovské knihovny a literatury dětské. Na školu zdejší vykazovala výstava dobrou prosperitu.
1938 – V místní obci jest zřízena mateřská školka na podnět pana učitele Jana Findeise, který na zřízení má největší zásluhu.Pro rozmáhající se vzrůst a počet dětí byla škola rozšířena r. 1912. Po smrti p. řídícího Strouhala, který vyučoval plných 46 let, dostal se za správce školy p. Lud. Dohnal z Bystřice p. H.
1939 – naše obec vyprovodila na poslední cestě p. řídícího učitele Ludvíka Šmída. Jmenovaný byl předsedou moravských včelařů a měl při škole povětrnostní stanici.
1939 – obecní zastupitelstvo se při své schůzi usneslo zřídit 6. třídu při zdejší škole.
1940 – školáci mají již podruhé prodlouženy prázdniny a to až do měsíce března. Děti sáňkují, lyžují, bruslí na zamrzlém potoce a hrají hockey (toto opatření bylo zavedeno z důvodu velkého nedostatku paliva).
1953 – do popředí se dostává otázka školská. Zdejší národní škola má pět tříd, z nichž jedna je umístěna v nevhodné místnosti na MNV.
1954 – stav školní budovy 30 roků již nevyhovuje. Také kůlna na dříví a uhlí je na spadnutí. Generální oprava budovy nebo stavba nové školy nemůže býti již dlouho odtahována.
1956 – stavba školy tento rok uvázla na mrtvém bodě. Žáci národní školy nacvičili dětské divadlo Stříbrná studánka. Hra byla vždy provedena za velké účasti obecenstva.
„Kašpárek měl velkou túru – přelstil ducha Čary múru“. Sehrály děti zdejší školy v květnu roku 1941
A potom přišly první chvíle existence nové školy ve Chvalcově
Červen 1957, schůzka pro výstavbu školy, zleva František Ordáň, Jaromír Langer, Čeněk Janečka, Alois Stella, vpravo Jan Findeis
1957 V tomto roce byla stavba nové školy zařazena do akčního programového plánu. Nejvíce se o jeho provedení zasloužil pan Čeněk Janečka. Bylo vyhlédnuto místo v Sovové zahradě a zahájena první jednání.
1958 Zahajovací práce na stavbě nové školy byly započaty. Dodělána byla kanalizace, upraven most a komunikace, byl shromažďován stavební materiál. Občané ochotně přikládají ruce k dílu.
Položení základního kamene, 1959. Při projevu p. Karel Válek, předseda SRPŠ
1959 Konečně se přikročilo ke stavbě nové školy. Stavební závody chtějí mít budovu postavenu do konce srpna 1960. Začátkem března bylo započato s hloubením základů. Protože dodají jen odborné síly a hrubou práci si musejí občané udělat sami, bylo na jednoho občana, kromě dětí, vypočteno asi 24 hodin. Do konce roku bylo odpracováno téměř 10 000 hodin. Nejvíce, přes 100 hodin, odpracoval pan Josef Filgas. Samotné školní děti při terénních úpravách přes 1000 hodin. Organizačně zajišťoval brigády pan Karel Pecháček. Do 15. listopadu byla budova pod střechou a v zimních měsících byla zasazena okna, montováno ústřední topení, vodovodní a elektrická instalace. Občané si byli vědomi, že bez jejich pomoci nebude stavba školy pokračovat a nebude v termínu dokončena. Všichni, kteří byli zaměstnáni, si vybírali řádnou dovolenou a v jejím průběhu pracovali na stavbě školy. Poslední žijící pamětnicí, která na stavbě školy pracovala, je paní Františka Janečková, ul. Svornosti 586. Při dokončovacích pracích již pracovala jako uklízečka a po otevření školy se stala její první školnicí.
Dokončování hrubé stavby
Úprava okolí školy
Otevíráni nové školy – neděle 11. záři 1960
Pozvánka na slavnostní otevření nové školy
Celá obec již několik dní byla na nohou a mnozí věnovali své síly přípravě slavnostního otevření nové školy. Již od sedmé hodiny ranní se na dolním konci obce za zvuků hudby řadil slavnostní průvod. Tento se vydal směrem ke škole o půl deváté. V jeho řadách bylo úctyhodné množství občanů a hostů. Mezi nimi byli tehdejší představitelé národních výborů, průmyslových podniků, představitelé stavební organizace, ředitelé ostatních škol okresu, bývalí učitelé chvalčovské školy. Hlavní část průvodu ovšem tvořili děti a občané Chvalčova, pro které byl tento den z nejmilejších. V prostorách před vchodem do nové školy se všichni shromáždili a celý program byl zahájen vztyčením státní vlajky. Poté zahájil slavnost pan učitel Miloš Olšanský a tehdejší předseda MNV pan B. Kužel. Po projevu předal klíče od nové školy panu řediteli Jaromíru Langrovi. A jak při tom vypadala naše oslavenkyně? Snad nejlépe to vystihuje citace z kroniky: „I to sluníčko vesele mrkalo s vršku Javorníka. A škola usměvavá, krásná, vykoupaná v šedém oparu podzimního jitra, radostně otvírala svou růžovou náruč…“ Ano, takto má tento den jistě většina z vás uložen v paměti. Důležité je, že obec Chvalčov dostala novou dominantu, tolik potřebnou pro zdárný vývoj svých nejmenších občánků. Tehdy započala historie nové školy a jejího nejbližšího okolí. Míst, ve kterých probíhal tolik specifický a na vzpomínky milý život žákovský a kantorský. Právě k osvěžení paměti na tato léta jsou určeny následující řádky, ve kterých objevíte spoustu svých kamarádů a kamarádek, oblíbené i méně oblíbené učitele. Jistě při jejich pročítání vzpomenete na nejednu příhodu ze školních škamen.
Slavnostní otevření nové školy- 11. 9. 1960, výuka začala 2. 9. 1960
Jaromír Langer
Jaromír Langer, výrazná osobnost chvalčovského školství
Velkou osobností a nezapomenutelným člověkem a pedagogem byl bezesporu pan ředitel Jaromír Langer. Působil na původní i nové škole dlouhá léta a významně se zapsal do vzpomínek i života všech svých žáků. Takto na něj vzpomíná jeho dcera. Tatínek, Jaromír Langer, se narodil v roce 1914 v Bystřici pod Hostýnem jako prvorozený syn manželů Langerových. Se svým mladším bratrem Karlem vyrůstali ve Chvalčově, kde měli rodiče obchod. Po ukončení měšťanky se se svým kamarádem a spolužákem Karlem Adámkem přihlásili spíš z legrace ke zkouškám na učitelský ústav. Pro velký počet uchazečů vůbec nedoufali, že by mohli být ke studiu přijati. Tím větší bylo překvapení, když na listině „přijati ke studiu“ našli svá jména. Tímto bylo rozhodnuto jakým směrem se bude ubírat dál jeho život. Tatínek totiž původně chtěl být fotografem. S maminkou se seznámili, když jí bylo 17 let. Byla to velká láska, kterou po krásných 6-ti letech naplnili manželstvím. Coby sportovně založený mladý muž učil maminku různým sportům. Nejvíce času trávili na tenisovém kurtu v Zahájeném, které se stalo místem jejich nejkrásnějších vzpomínek. Několik medailí a pohárů z tenisových zápasů jsou důkazem toho, že byl dobrým učitelem i co se týká sportu. Učil téměř celý život ve Chvalčově. Po třech letech manželství se narodila starší sestra Milena. Tatínek, coby trenér žáků v kopané, si určitě v koutku duše přál i syna. Za 9 let po sestře jsem se narodila já jako druhá dcera. Do třetice už neriskovali, za to jsem však v dětství byla často stříhaná „na kluka“. Co si pamatuji, byl hodně aktivní po celý svůj život. Byla jsem malá, když se stavěla „nová“ škola. Vím jen, že tam tatínek trávil hodně času a byla to pro všechny velká událost. Já jsem chodila ještě do 1. třídy na starou školu, 2. třídu jsme měli na dnešním OÚ a konečně 3. třídu jsem začala navštěvovat v právě otevřené nové škole. Byl to pro nás žáky nádherný pocit, na který se nezapomíná. Žádná z okolních vesnic se takovou krásnou školou nemohla pochlubit. Nosili jsme do školy květiny, upravovali prostranství před školou, vysazovali keře a stromky, které zdobí okolí školy dodnes. Tatínek měl mnoho aktivit, takže doma jsme si ho moc neužili. Byl vedoucím kina, kterému se věnoval maximálně. Promítalo se 2× týdně. Přes Osvětovou besedu ve Chvalčově se účastnil všech akcí, které probíhaly v kulturním domě i mimo něj. Jeho hlas jsem slýchávala v místním rozhlase. Tehdy jsem to brala jako samozřejmost, ale dnes vím, že tato práce byla velikou obětí, třeba i na úkor rodiny. Doma probíhaly dlouhé diskuse o dění v obci, hlavně poté, když maminka začala pracovat jako tajemnice NV ve Chvalčově. Moc si vážil jejich schopností. Velkou radostí jim také byla vnoučata. Konečně byl doma fotbalista, tenisti, lyžaři. Tatínka velmi zasáhla maminčina nemoc. Srdíčko sláblo a bylo pro něj obtížné i nastartovat pionýra, na kterém jezdil, protože mu již chůze dělala problémy. Přes to všechno v práci neustával. I po maminčině smrti, se kterou se nemohl vyrovnat, a po prodělaných infarktech se nevzdával a snažil se být užitečný pro rodinu a naši obec Chvalčov až do poslední chvíle. Jsem moc smutná, že už nemám rodiče. Moc nám chybí. Ale zároveň jsem šťastná, že jsem takové rodiče měla.
Alena Brabcová, dcera
1. třída v roce 1960, třídní učitel p. Jaromír Langer
Žákyně i učitelka
Do 1. třídy chvalčovské školy mě maminka přivedla 1. září 1967. Škola i já jsme v tomto roce oslavili sedmé narozeniny. Budova byla krásná, svítila čistotou a novotou, na chodbách i oknech ji zdobily pečlivě ošetřované květiny – chlouba paní školnice Janečkové. Tak jako dnes byla zde mateřská škola a pět tříd základní školy. V suterénu školní kuchyně se sporákem na dřevo a uhlí, jídelna a místo dnešní tělocvičny dílna. Cvičit se chodilo na hřiště za školu, do tělocvičny k Mrázkům a v zimě samozřejmě lyžovat a sáňkovat na Matušek. Ve třídách byly vždy tři řady pevně spojených lavic s kalamáři a zvedacími sedadly. S první třídou byl neodmyslitelně po dlouhá léta spjat pan ředitel Langer. Jaký byl? Přísný, náročný, spravedlivý, uměl krásně psát psacím i tiskacím písmem, uměl všechno ve škole opravit, se vším si poradil. I s malými „raubíři“. Výchovný políček tehdy nebyl ničím neobvyklým. Vzpomínám si jak jeden můj spolužák „strkal nos“ kam neměl a slepil si lepidlem na gumové dlaždice i nohavice. Dostal jich tehdy nepočítaných a to chudák nemohl ani utíkat, jen snožmo poskakoval. Ve vyučování si tehdy nedovolil nikdo ani špitnout, sedělo se s rukama „založenýma“ za zády. Když někdo potřeboval na záchod, musel se dovolit slovy: „Soudruhu řediteli, dovolte mi odejít“. Nám se na tom nezdálo nic divného, jen nový učitel, který na školu přišel, nechápal, kam že mu to chce žákyně odejít. Jak už jsem řekla, pan ředitel učil tehdy jen první třídu. Ve druhé třídě jsme dostali paní učitelku Jaroslavu Švehlovou, která nás dovedla až do páté třídy. Byla velmi pečlivá a svědomitá a dala nám velmi dobrý základ pro další vzdělávání. Měli jsme ve třídě i pěvecký „sboreček“. Bylo nás devět, chlapci i děvčata, a zpívaly jsme i dvojhlasně. Vystupovali jsme na různých oslavách i schůzích, kterých tehdy nebylo zrovna málo. Každá schůze měla „kulturní vložku“ a my jsme tam chodili rádi, protože na nás bylo pamatováno vždy s nějakou sladkostí. Jako žáci školy jsme se podíleli také na divadlech, která se v obci každoročně hrála. Některé děti vystupovaly v dětských rolích, další tančily třeba „květinky“, „čertíky“ či „sněhové vločky“. Na školu jsem vzpomínala vždycky ráda. A ráda jsem se do ní v roce 1984 vrátila jako učitelka. A letos spolu slavíme čtyřicetiny.
Alena Konečná, žákyně i učitelka
Divadlo a vesnická škola patří vždy k sobě
Současnost
Ludmila Růžičková, první ředitelka v nových časech, 1990–1993
Máme-li hodnotit současnost školy, musíme vzpomenout listopadové události roku 1989, které se nesmazatelně zapsaly do dějin naší republiky. Je samozřejmé, že zasáhly i prostředí chvalčovské školy. Na jaře roku 1990 vyhlásilo ministerstvo školství na všech školách v republice výběrová řízení na místa ředitelů škol. Na naší škole byla do funkce ředitelky jmenována paní Ludmila Růžičková, která zde působila do konce roku 1993, kdy odešla do důchodu. Ráda na toto období vzpomíná: Do Chvalčova jsem nastoupila v září 1988, přijímala mne tehdy ředitelka Švehlová. Přidělila mi 4. třídu s 25 žáky. Školní budova mne příjemně překvapila, byla velmi pěkná a prostorná. Chybělo ale hřiště a za školou byl úhor a rozrytá nevyužitá plocha. S učitelským kolektivem jsem se brzy seznámila. Učila jsem podle svého uvážení a nikdo mi do vyučování nezasahoval. S žáky ve třídě jsme si na sebe také zvykli a musím říci, že jsme všichni tvrdě pracovali, to znamená pečlivě vypracovávali úkoly, soustavně se učili a vzájemně si pomáhali. V 5. třídě na Bratrství obstáli velmi dobře. Moc ráda na tuto třídu vzpomínám. Po revoluci – v červnu 1990 – po dlouhodobém přemlouvání a přesvědčování jsem přijala funkci ředitelky. Ne, že bych se bála organizace nebo práce, ale proto, že jsem nebyla místní, navíc za dva roky jsem měla odejít do důchodu. Vzpomínám si, že celé prázdniny jsem promýšlela, co škola a děti potřebují, co všechno bych měla a mohla udělat. Za 3 roky mého působení, si myslím, jsme toho dokázali hodně. Říkám dokázali, protože mně pomáhali, hlavně morálně, členové OÚ v čele s panem starostou Sedlářem, pan Janováč, Sklenář, paní Skýpalová, Zavadilová Eva, Benešová, Hurtová a manželé Čeněk a Božena Janečkovi, a jiní. S učitelským kolektivem jsme politickou síň tradic přeměnili v příjemnou čítárnu s myšlenkami J. A. Komenského a T. G. Masaryka. Pan Sklenář, kromě jiných dřevařských prací, nám udělal krásné police a na nejsme mohli instalovat předměty ze starých valašských domácností. Hodně nám jich věnoval pan Janováč, ten byl obzvlášť patronem nového ducha školy. Zavedli jsme rezbářský kroužek pod vedením paní Prázdné. Výsledné práce jsme průběžně vystavovali. Za obrovského úsilí rodičů jsme vybudovali potřebné hřiště za školou, se šplha-dly, hrazdami a doskočištěm. Za odborné práce se železem můžeme děkovat panu Jankovi. Mnoho práce bylo s rýnami a elektrikou. Největší důraz jsem však kladla na vzdělání a výchovu dětí. Řídila jsem se tím, že učitel je nejen nositelem vzdělanosti, ale hlavně vychovatelem a zástupcem rodičů v jejich nepřítomnosti. Komenský tvrdil, že „škola bez kázně je jako mlýn bez vody“ a tímto heslem jsme se řídily i my učitelky. Usilovaly jsme o odstranění hrubosti, bezprizorního řvaní a vštěpovaly jsme dětem neustále pravidla slušného a klidného chování i mezi sebou, v jídelně i na veřejnosti. Děti začaly každého zdravit, slušně, vhodně se oblékaly do divadel a koncertů, ale hlavně se zlepšoval prospěch. Zvyšování zájmu o prospěch se projevilo také u rodičů, protože společných shromáždění před třídními schůzkami se zúčastňovali téměř všichni. Vždycky jsem jim měla co říci a rodiče mou snahu snad chápali. Bez nich by se tolik práce neudělalo. Ku příkladu se zvýšil také zájem o hru na hudební nástroje. Podle mne hudba zjemňuje charakter člověka. Když jsem zjistila, že děti na žádný hudební nástroj nehrají, podařilo se mi dohodnout, že učitelé z hudební školy v Bystřici p. H. vyučovali přímo v naší škole ve Chvalčově. Zájem o výuku se ihned zvýšil, a potom už dětem nevadilo jezdit do Bystřice p. H. Také výuku náboženství jsem podporovala.
Pořádali jsme ve škole různé soutěže, např. o „Chvalčovského slavíka“ – zpívalo se v místní televizi, kterou paní vychovatelka Loupancová zhotovila z kulisy loutkového divadla. Učitelská porota přísně bodovala. Vždycky byli žáci něčím drobným odměněni a samozřejmě nechyběl diplom. I cenu diváků obdrželi. Soutěžilo se v literatuře, psali povídky a básně. Připravovaly jsme s dětmi výstavky prací i v kulturním domě, začalo i sportovní klání v lehkoatletickém čtyřboji se ZŠ Rusava. Zavedli jsme Dny otevřených dveří do vyučování. Trému děti neměly. Všichni jsme se řídili heslem: Kdo nemyslí, píše a mluví nesmysly. Na nástěnce jsme měli napsáno třeba, Co nás v lednu čeká? – pilná a svědomitá práce ve škole i doma – starost, abychom do svých hlaviček dali co nejvíce chytrosti – zdokonalit a zrychlit čtení -dělat radost všem kolem sebe a – nakonec se radovat z pěkného vysvědčení. Podobnými prupovídkami jsme s učitelkami děti neustále povzbuzovaly a dodávaly chuť do práce. Většinou se úspěch dostavil a potom jsme z toho měli radost všichni. Kdysi děti dostaly úkol napsat – Učitel mých snů. Jiří Válek napsal: Představuji si ho takto. Měl by být trochu přísný, umět dobře učit a být starším kamarádem žákům. Neměl by dávat moc dlouhé úkoly a křičet na žáky. Žáci by neměli zlobit a vyrušovat ve vyučování, měli by mít v pořádku úkoly a chodit do školy připraveni. Dětské dárky v podobě malůvek a slohové práce i básničky schovávám dodnes. Těší mne, že můj nástupce v mnohém pokračuje. Přeji jemu i učitelskému kolektivu, aby byli ve škole spokojeni a dařilo se jim v jejich práci s dětmi.
Jednoho je mi však trochu líto, že jsem si potom ani jednou v této škole nezaučiia, i když jsem několikrát zastupovala v Bystřici p. H. i v Loukově, ale na Chvalčově ne. Měla jsem také zájem o to, aby děti pociťovaly sounáležitost s občany a obcí, aby měly zájem o dění a pořádek kolem sebe. Několikrát jsme pomohli uklidit chodníky na Kamenci, u pomníku a před školou. Od paní Františky Švehiové, kterou jsem osobně navštívila, jsem získala píseň o Chvalčovu a s žáky jsme ji poprvé zazpívali v kulturním domě při osamostatnění Chvalčova. A měla tehdy velký ohlas. S pěveckým kroužkem jsme také vítali malé občánky. Na miminka i naše děti bylo radost pohledět. Také jsme vystupovali na besídkách a dvakrát jsme se zúčastnili přehlídek dětských sborů v Kroměříži. Na svou práci ve škole vzpomínám velmi ráda. Učení pro mne bylo potěšením a řídit učitelský sbor jako učitelky Konečnou, Bendovou, Kotlíkovou a Loupancovou bylo mi ctí a radostí. Musím také vzpomenout na pečlivého pana Válka, paní Pávkovou, paní Bílou, paní Ordáňovou a paní Sedlářovou, kteří se starali o teplo a pořádek. Samozřejmě se vyskytly i problémy, mnohdy velké, dokonce i vloupání, ale vše se muselo vyřešit. Se školou ve Chvalčově jsem se rozloučila v červnu 1993. Poseděla jsem se všemi, kteří mi po tři roky fandili a pomáhali. Všem ješič jednou děkuji. Jsem ráda, že mně mnozí z nich své přátelství zachovávají dodnes.
Ludmila Růžičková, učitelka a ředitelka v letech 1988–1993
Ze života školy
Od září roku 1993 byl pověřen řízením školy pan Zdeněk Hnila a následně v roce 1994 byl jmenován do funkce ředitele, ve které působí dosud. Ve školním roce 1995/1996 byl zahájen vzdělávací projekt Obecná škola, v následujícím roce byla škola opět rozšířena o pátý ročník. Moudré rčení praví, že škola je základ života. Vesnická škola je navíc nositelem kulturních a společenských aktivit obce. V současnosti je ZŠ Chvalčov neúplnou pětitřídní školou pro žáky 1. stupně bez právní subjektivity. Jejím zřizovatelem je obec Chvalčov. Součástí školy je školní družina a školní jídelna, v budově je umístěna i mateřská škola. Ve školní jídelně jsou žákům také zajišťovány pravidelné svačinky a pitný režim. Oficiálním vzdělávacím programem je Obecná škola s možností výuky anglického a německého jazyka a s nadstandardní výukou výpočetní techniky. Ostatní nabídka je řešena formou zájmových aktivit. Škola nabízí dětem několik kroužků výpočetní techniky, kroužek hry na zobcovou flétnu a kytaru, kroužek řezbářství, keramiky, logopedickou nápravu, cyklistiku, turistiku a vyšívání. Žáci mají také možnost navštěvovat katolické a evangelické náboženství. Na malou vesnickou školu je to jistě nabídka bohatá. V rámci rozvoje výchovně vzdělávacího procesu je cílem školy otevřít se rodičovské veřejnosti, přivést rodiče žáků k aktivní spolupráci, zviditelnit aktivity žáků, rozvíjet osobitý profil školy a dát žákům co nejširší prostor pro uplatnění jejich schopností a celé osobnosti. Rodiče žáků se podílí na vedení zájmových kroužků, zapojují se do všech akcí pořádaných školou. V tomto má nezastupitelnou úlohu občanské sdružení Klub rodičů, které ve škole působí od roku 1998 jako nástupce SRPŠ, a také místní školská a kulturní komise. Bez jejich aktivní činnosti by finanční zajištění nadstandardní nabídky školy bylo v současné podobě nemyslitelné. Škola zakládá své vlastní tradice, které každým rokem obnovuje. Jsou to akce -perníkové odpoledne spojené s předvánoční besídkou ve spolupráci s chvalčovským Klubem žen, dětský karneval, besídka ke Dni matek, soutěž o chvalčovského slavíka, lehkoatletický čtyřboj okolních škol podobného typu, zimní olympiáda, školní rekordy, akce ke Dni dětí, výstavy dětských výrobků a stále populárnější swingový ples. Kromě těchto tradičních akcí se žáci účastní spolu se svými učiteli soutěží v regionu či v okrese a v mnohých dosáhli významných úspěchů – okresní soutěž v počítačové grafice a v programování, vybíjená, kopaná, recitace, zpěv, vlastivědné dovednosti, výtvarné soutěže. Výchovně vzdělávací proces je v současné době na velmi dobré úrovni. Svědčí o tom, jak inspekční zprávy České školní inspekce, umisťování v různých soutěžích, tak i počet žáků pátých Ind přijatýcn ke studiu na osmileté gymnázium. Pro srovnání úrovně vzdělání se škola zapojila do projektu Kalibro, který porovnává formou testů vědomosti a dovednosti žáků několika set škol v republice. Žáci pátých tříd jsou v tomto porovnávání na předních místech. Velmi dobrá je i materiální a technická vybavenost chvalčovské školy. Pomůcky i učebnice korespondují se současným trendem a technika, včetně počítačových sestav, odpovídá potřebám školy. Ve spolupráci s rodiči vzniklo v roce 1999 průlezkové hřiště, funguje vybavené hřiště pro kolektivní sporty, řezbářská a keramická dílna. Škola, ač je v nejlepším věku, prošla nutnými renovacemi a modernizací. Vytápění je plynové, ve třídách zářivková světla a žaluzie, uskutečnila se celková rekonstrukce rozvodů vody, elektriky a odpadů, dále nová venkovní schodiště a komunikace v areálu školy. Chodby jsou vyzdobeny velmi pěknými výjevy z tradičních českých pohádek. Patrným nedostatkem je nevyhovující tělocvična. Se školou výborně spolupracuje zastupitelstvo obce v čele s panem starostou Zdeňkem Sedlářem, dále vedení Dětské vesničky SOS, Ústavu sociální péče Javorník a již zmiňovaná Školská a kulturní komise a Klub rodičů. Bez jejich podpory by nebylo možné realizovat všechny záměry školy. A snad jednou dojde i na toužebně očekávanou výstavbu tělocvičny. Již čtyřicet let stojí nová budova školy ve Chvalčově. Již čtyřicet let poskytuje příjemné a tvůrčí prostředí žákům i učitelům. Díky prozíravosti a moudrosti našich otců a dědů má Chvalčov pěknou, moderní školu, která poskytuje vzdělání i výchovu mnoha generacím dětí. Věřme, že tomu tak bude i po spousty dalších desetiletí.
Zaměstnanci školy, školky a jídelny, červen 2000. Horní řada zleva – Jiřina Tillerová, Stanislava Nelešovská, Marie Slováková, Eliška Sedlářova, Jindřiška Zapletalová, Svatoslava Benešová, Marie Gregorová, Anna Nováková, Marie Loupancová, Miroslav Loupanec Dolní řada zleva – Stanislava Jurásková, Jiřina Loupancová, Alena Martínková, Eva Kotlíková, Zdeněk Hnila, Alena Konečná, Eva Lišková, Ludmila Janečková. Pozn. – na fotografii jsou i zastupující učitelé a zaměstnanci
Soutěž masek při karnevalovém reji
Oblíbený cyklovýlet na rozloučenou s páťáky
Pohárová klání v kopané a vybíjení, Rajnochovíce
Počítačový kroužek
První kroky k realizaci „přípravkové“ kopané ve Chvalčově
Pěvecký sbor
Úspěšní řezbáři, svěřenci paní Evy Prázdné
Stránka ze školního časopisu
Školní družina
Den ve školní družině
A opět divadlo, tentokrát ve školní družině
Po hodinách soustředění ve vyučování přichází odpočinek, rekreace, sport a další zájmové činnosti ve školní družině. Po dobrém obědě na žáky čekají hračky, stavebnice, loutky i společenské hry. Děti si vybírají podle svého zájmu a nálady. Po těchto rekreačních a odpočinkových činnostech následují činnosti výtvarné, pracovně technické, sportovní, přírodovědné, dopravní a dramatické. Dále následuje příprava na vyučování formou soutěží, kvizů a křížovek. Starší žáci si vypracovávají domácí úkoly. V průběhu školního roku pořádáme ve školní družině mnoho zajímavých akcí – přírodovědné soutěže, sběr léčivých rostlin, vánoční besídku, karneval, závody ve sjezdu na saních a bobech, soutěž o nejzajímavějšího sněhuláka, turnaj o kuličkového krále, zápolíme ve vybíjené, přehazované a kopané, pořádáme turistické výlety s poznáváním přírodních krás v okolí naší obce. V měsíci červenci probíhá pro děti každoročně letní činnost. V průběhu prázdninové školní družiny se chodíme koupat, pořádáme pěší túry na Tesák a Hostýn, poznáváme také vzdálenější města jako jsou Rožnov p. R. nebo Kroměříž. A potom hurá na prázdniny!
Jiřina Loupancová, vychovatelka školní družiny
Školní družina dětským pohledem
Jak jsme vařili, turistický kroužek
Družinu mám nejraději z celé školy, protože si po vyučování mohu odpočinout. Při odpočinku nám paní vychovatelka čte různé příběhy. Můžeme si i hrát. Jakmile skončí hraní a jiné třídy přijdou z odpoledního vyučování, dělají se jiné věci. Když prší, tak kreslíme nebo hrajeme různé hry. Ale když je hezky, jdeme ven. Na dětském hřišti si užíváme spoustu legrace. Například se chodí na průlezky, skluzavku, most nebo se hrají hry. Děvčata si někdy chodí hrát do malé chatky u školy. Před odchodem do družiny se hraje schovka.
Andrea Adamcová, školní družina